1. února 2009, Luděk Witz, www.rockmag.cz
Po albech jako je Svět podívínů Silvie Krobové mnozí marně pátrají na pultech i pod nimi…
Jméno Sylvie Krobové jsem dodnes neznal, ačkoli je ženou mnoha povolání a talentů. Herečka, zpěvačka, skladatelka a textařka tak to je výčet několika stěžejních činností, kterým se věnuje. Jeden by řekl, že tolik věcí nejde ani dělat naplno, originálně, nebo jakkoli osobitě. Ale Sylvie dělá vše s očividným zápalem, a dává do toho veškerý talent. Od mala se díky otci pohybovala v okolí osobností, jakými byli Václav Havel, Zdeněk Svěrák, nebo skupina Platic People of The Universe. Studovala operní zpěv a později zpěv i vyučovala a založila soukromou uměleckou školu Otakárek. Vystupovala s hudební skupinou La Bouche a s různými divadelními spolky – nejprve svého otce, později s manželem Jiřím Bilbo Reidengerem, se kterým provozují vlastní soubor. Mimoto ještě hostuje ve spolcích Ladislava Smoljaka, nebo v divadle Na Zábradlí. V současné době se při sólových vystoupeních většinou sama doprovází na akordeon, či klavír, nejčastěji v doprovodu Oty Sukovského na basu.
Název alba je přiléhavý i k autorčině tvorbě. Její hudba a hlavně texty jsou pro mnohé, včetně mě samého často nepochopitelné, ale přesto krásné. Album je v podstatě pohledem na náš svět očima umělce, trochu snílka. Tento pohled v některých písních vyzařuje velmi křehký klid, a v jiných zas surovou až živelnou vášeň. Podobné pocity ve mně vzbuzují některé lidové balady, a myslím, že tyto zasněné šansony se jimi v mnohém inspirovaly.
Pokusím se vypíchnout skladby, které pro mě na albu více zaujaly ať už v dobrém či zlém světle.
Hned první skladba mi velice imponovala. Její radostná melodie a živý rytmus tvoří pevný základ pod křehkou linií veršů. Stejně jako v této i v dalších skladbách se musím chtě nechtě uchýlit k silně subjektivním dojmům z poslechu. Tvorba Sylvie Krobové je totiž podle mě natolik nevysvětlitelná, že nad ní nelze zaujmout jakési globální stanovisko.
Naproti tomu druhá píseň nazvaná Moře mě textem nijak neoslovila, stejně jako žádná z mých absolvovaných dovolených v přímořských destinacích. Melodie ve valčíkovém rytmu se však houpavě vtírá pod kůži a jednoduchý text jí napomáhá. Navíc stejně jako se mě svou tématikou znelíbila, může mnohým posluchačům připomenout mnohé příjemné chvíle a pohladit je po duši.
Vítr v korunách je velmi melancholickou baladou. Která ve mně evokuje myšlenky na běh času, na krátkost a hektičnost žití. Marná touha po zachycení určitých okamžiků v našich životech jakoby dýchala z každé sloky.
Živelná skladba Úprk má po melancholické předchůdkyni nádherně ostrý náběh a probere i jedince, kteří by snad při všem tom rozjímání zaspali. Ostřejší tempo dobře koresponduje s textem, z něhož dýchá prudkost, nerozvážnost a zběsilá rychlost žití. Lhář je nádherně rozverná a místy až sarkastická balada. Ze Sylviina zpěvu vyzařuje místy obdiv k bravuře imaginárního lháře, místy výsměch jeho průhlednosti, který na konci graduje.
V podstatě mne nejvíce oslovila první polovina alba. Ale není to tak, že bych si druhou půlku nějak neužil. Skladby, které jsem tu vyzdvihl, se mi dařilo mnohem lépe prožívat, více jsem jim porozuměl, nebo jsem v nich alespoň našel jakousi myšlenkovou oporu.
Nemohu však vynechat desátou stopu. V písni prokletí si to akordeon sviští časem jako vlak, který se nechce zastavit a jen nabírá na rychlosti, intenzivitě a strhává k bezprostřednímu pohybu. Text je sice opět dosti melancholický, ale jakoby právě v tempu, jimž se slova vyjadřující beznaděj řítí vpřed, spočívala naděje pro nás, že vše hořké rychle pomíjí a sladké chvíle života vystřídají hořkost, která nám občas skápne na jazyk.
Skladba Prám je v podstatě instrumentální a zároveň jedinou skladbou, v níž je využito jiného nástroje než akordeonu nebo klavíru. Sylviin hlas bych tu přirovnal k viole, která dotváří trio s dvěma klavíry.
Stěžejní skladba alba, tedy Svět podivínů, je poklidnou úvahou a pohledem na „svět podivínů“. Její klidná melodie příjemně hladí po duši a dává nám prostor zamyslet se nad obsahem textu.
Naproti tomu divadelní 13.skladba Tři v tom je bizarní komedií dell’arte, která je na začátku a na konci dotvářená hlasy jejích klasických představitelů – Kolombíny, Kapitána a P ulcinella. Všechny tři postavy mistrně ztvárnil Jiří Bilbo Raidenger a ve finále písně graduje Sylviin zpěv beze slov, který nás na závěr spolu s Kolmbínou i jejími dvěma kumpány vyprovází ze „světa podívínů“.
Úplně na závěr jsem si nechal Bonusový videoklip, který je u interpreta Syliviina formátu překvapením už jen svou existencí. Osobně jsem ho s velkým nadšením nepřijal, jelikož se mi na písních Sylvie krobové líbí právě volnost a nespoutanost textů, které stimulují fantazii, ale právě o tohle myslím při sledování klipu přicházíme. Na druhou stranu je velice jednoduchý a v podstatě se stará písni Svět podivínů jen o jakési dotvoření atmosféry.
Doporučovat vám toto album, mi přijde zcela bezpředmětné. Není z těch, jež by potřebovaly silnou propagaci, naopak. Po albech jako je Svět podivínů Sylvie Krobové mnozí marně pátrají na pultech i pod nimi a jakmile se podobný kousek objeví, vrhneme se na něj jako kobylky.