2007, Leoš Kofroň, Rock a pop
Se Sylvií Krobovou jsem se tak trochu paradoxně poprvé naživo setkal loni při společném vystoupení s Jiřím Reidingerem alias klaunem Bilbem na bohnickém festivalu Mezi ploty. Ačkoliv, jakýpak paradox. Jakkoliv jsou její „hořkoněžné, emotivnědrásavé šansony-balady“ (jak svoji písničkovou tvorbu sama charakterizuje) pro ucho dětského posluchače přece jen obtížněji stravitelné, jeho vnímání je zas na druhou stranu intenzivnímu prožitku a přenosu emocí a energie přístupno s mnohem větší otevřeností (což jsem si koneckonců tehdy potvrdil i na reakci mého jedenáctiletého syna).
Ostatně, že zpěvačce a hráčce na akordeon a piano nejsou „prkna, jež znamenají svět“ nijak cizí, dáno jest už tím, že jako dcera divadelníka Andreje Kroba (specialisty na Havlovy Hry) odmala vstřebávala atmosféru tohoto prostředí a určitě ne čirou náhodou své debutové album Stín zaštítila pochvalným výrokem Zdeňka Svěráka a nechala je pokřtít dalším cimrmanologem Ladislavem Smoljakem…
Především je to však patrné na jejím hluboko do vlastního nitra ponořeném, dramaticky vypjatém projevu, který v symbióze s výtečným hlasovým vybavením (ošetřeným navíc studiem operního zpěvu na Státní konzervatoři) činí z Krobové vyzrálou zpěvačku s mnoha dalšími, zatím ještě ani netušenými předpoklady.
Její písně rozhodně nejsou triviální: nevšední lyrika v pocitově intimních, těžko uchopitelných textech, jimiž autorka vtahuje do svého světa pochyb a úzkosti, syrově neučesané melodie, jež si jen stěží můžete společně pobrukovat (v aranžmá, kde akordeon a piano ještě doprovází měkce klouzavá bezpražcová baskytara Oto Sukovského a violoncellové šelestění Vojtěcha Havla), exaltovaný vokál občas zdrsněný táhlým hrdelním tónem. Může se stát, že bez plného soustředění a naladění na stejnou pocitovou frekvenci (čehož jistě nelze docílit, kdykoliv si zamanete) vás tento Stín může taky zcela minout…