18. prosince 2008, Petr Vizina, www.hn.ihned.cz
Písně pozdní debutantky, operně školené zpěvačky a herečky Sylvie Krobové, nejsou nic pro ctitele emoční střízlivosti a zlatých středních cest. Také na letošním, v pořadí druhém albu nazvaném Svět podivínů, se širá duše, poděděná po ruské babičce, rozkročila k euforii i smutku s podivuhodnou intenzitou v hlase.
Hlas vnitřního světa
Stejně jako si nosí v kufříku své „divadlo světa“ její manžel, kočovný klaun Jiří „Bilbo“ Reidinger, vystačí si Krobová na nové desce s málem, co se nástrojů týká. Na rozdíl od předloňského debutu Stín, k němuž se konečně osmělila ve svých osmatřiceti, tu již nezní baskytara ani violoncello. Nejčastěji tu spolu rozmlouvají klavír Sylvie Krobové s akrodeonem Tomáše Alferiho.
Jde o logický vývoj, v němž se ke slovu postupně stále víc dostává vnitřní svět Sylvie Krobové. Zatímco v počátcích své hudební dráhy, tedy v hostování s Kühnovým pěveckým sborem či skupinou Agon, stavěla na přednostech svého školeného výrazu, oporou jejím vlastním písní byla nejprve folkrocková skupina La Bouche a o něco průraznější rockový spolek sestavený bubeníkem Štěpánem Smetáčkem.
Jakkoliv suverénní je Krobová v expresivních pěveckých polohách, připadala si v rockové skupině jako „pštros honěný po poli“. Jistě by hřmotnější doprovod dokázala překřičet, jenomže o předvádění se v písních Krobové nejde, jak ukázal šansonově tlumenější, komorní debut Stín.
Loupání cibule v příboji
Ve Světě podivínů tedy pokračuje „svlékání dalších slupek cibule“, objevování písničkářského nadání. Hlavní sdělení desky nespočívá v textech, jakkoliv jsou coby obraz vnitřního světa Sylvie Krobové důležité. Přitakávají pocitu, jenž je prvně slyšet v hlase; že příběh přestává být příběhem, je-li sdělován nezúčastněně, jen na půl úst. Není náhoda, že se tu často objevuje nespoutanost moře, kde se „příboj s tichem střídá“.
Ačkoliv Sylvie Krobová, koncertující často s akordeonem, může připomínat písničkářky z „vrhu“ Václava Koubka, tedy Janu Vébrovou či Radůzu, jde o jiný svět. Při písních Světa podivínů se vlastně nedá ani kývat, natož pak se vrtět do rytmu. Padnou do nálady posluchačům, kteří se nechají setkáním s jeho mořskými proudy a příboji temně uhranout či slastně konejšit.
Sylvie Krobová: Svět podivínů. Black Point 2008.