2007, Ondřej Bezr, Kulturní magazín UNI
Největší překvapení na konec. Debut Sylvie Krobové si troufám prohlásit za písničkářský – či šansonový, chcete-li – objev roku 2006. Album STÍN (Black Point, 2006, 58:44) je na české scéně unikátní ve své působivosti a muzikalitě. Autorka, která vědomě reflektuje své ruské kořeny, a jež se střídavě doprovází na klavír a akordeon, měla velké štěstí na dva partnery, se kterými album nahrála: hráče na bezpražcovou baskytaru Otu Sukovského a violoncellistu Vojtěcha Havla. Role jsou v tomto originálně obsazeném triu rozděleny tak, že Krobová vytváří základní doprovodnou strukturu, Sukovský přispívá silnými melodickými detaily, které doslova rozechvívají vnitřnosti, a Havel dokresluje nálady neortodoxní hrou, při níž jeho nástroj mluví, křičí, skřípe i šeptá. K písním Sylvie Krobové nepostradatelně patří jistá míra patosu, která je obsažena v textech i zpěvu: nejde jen o zmíněné Rusko (tzv. „široká ruská duše“), ale i o celou podstatu tohoto stylu sdělení, k němuž „velká slova“ prostě patří. I v Krobové projevu je hodně herectví, jenomže zatímco u výše zmíněného Jana Budaře cítíme spíš divadelníky „malých forem“, v projevu Krobové jako by ožily spíš slavné francouzské či německé šansoniérky a – jak už bylo naznačeno – ruští zpěváci, v jejichž projevu šlo o všechno. Minimálně o život. Silné po všech stránkách.