Moje ruské geny - rozhovor

Josef Rauvolf, Instinkt 6 / 2007

Českou písničkářskou scénu obohatil další ženský hlas. Sylvie Krobová nedávno
vydala výtečné album Stín, na němž zpívá za doprovodu akordeonu a klavíru.

Jste písničkářka, hrajete na klavír a akordeon - mnoho lidí jistě napadne
srovnání s Radůzou...
Radůza má svoji výpověď, a její písničky jsou - a teď vůbec nechci, aby to
vyznělo hanlivě - spíš kramárské, emotivní, srdce venku a jde úplně na doraz. A
akordeon si vybrala proto, že ho chtěla jako hlavní nástroj. Já k němu byla
trochu přinucena, protože si klavír nemůžu tahat s sebou. Na kytaru neumím a
hrát jsem na ni nechtěla, takže mi nic jiného než malý dětský akordeon nezbylo.
Každá ale máme svou výpověď.

Jak byste tedy popsala vaše písničky?
Myslím, že mají blíž spíše k šansonu a mají určitý přídech patosu, který ve mně
je geneticky díky mým ruským předkům.

Proto jste dala na obal alba fotografii vaší babičky?
Ano, strávila jsem s ní spoustu let a hodně mě ovlivnila. Rusové mají emoce
nahoru a dolu, a to jsem podědila po ní - když se něco děje, jsem buď v
absolutní euforii nebo absolutním smutku a pak mě to nutí udělat si nějakým
způsobem resumé. A tím se to pro mě uzavře nebo mi to umožní se posunout trochu
dál. Proto moje texty mohou působit jako lehce lyrická záležitost, i když mají
jistý konkrétní podtext.

A jak to bylo s tou fotografií?
Když jsem se dozvěděla, že mi vyjde album, bylo potřeba rychle vymyslet obal.
Můj manžel Jirka navrhl, že nic jiného, než ta krásná fotka babicky tam být
nemůže. Ona měla velice složitý osud, ta cesta z Ruska sem, a táta (režisér
Andrej Krob - inscenoval hry Václava Havla; pozn.aut.) vždycky říkal, že to byla
taková femme fatale.

Proč jste si s vaším debutem dala tak načas?
Je to nejspíš životními okolnostmi. Nejdřív jsem studovala operní zpěv a
přivodila si nedomykavost hlasivek. Pak jsem si vzala za muže klauna a věnovala
jsem se jiným věcem. Zároveň jsem zjistila, že mi opera nějak nepřirostla k
srdci, necítila jsem se v ní dobře - zvlášť když jsem se pohybovala v prostředí
mého otce, které bylo velice živé. Možná i proto mi přišla opera i lidi kolem ní
jako strašně podivný nakašírovaný svět. A já z něj měla touhu pořád utíkat. To
byl jeden důvod. Do toho přišly děti a svou roli sehrála i moje povaha.

Jak?
Autority, které kolem mě byly ve mně vyvolávaly pocit "latentního provinění" z
toho, že vlastně nic nedokážu. Než jsem si řekla, že to zase nějak zkusím, tak
to určitou dobu trvalo. Proto to zpoždění. Přitom jsem si už od dvaceti svoje
texty schovávala, ale nebyla jsem vůbec schopná vyndat je ven, natož s nimi
vystoupit veřejně. To jsem se strašně a dlouho styděla.

Album Stín ale není vaší první nahrávkou.
Ne. Zkoušela jsem to už před šesti lety, když jsem učila na lidušce v Dobříši,
kde mají studio. Tam vznikly moje první demonahrávky - jmenovalo se to Chmury.
To už jsem byla vyzrálejší a už jsem nepsala tak naivní texty jako v počátcích.
Pak jsem zpívala ve folk-rockové kapele La Bouche, s těmi jsem nahrála druhé
demo, to se jmenovalo Barvy. A třetí, poslední, se jmenovalo Šok.

Takže píšete těžce a pomalu?
Třeba půl roku nic nenapíšu a pak mám období, kdy se pořád něco děje a píšu
hrozne rychle. Zároveň slyším určitý rytmus, takže když si pak sednu ke klavíru,
hraju, jak ke mně emoce přicházejí. Snažím se do toho dát všechno, co cítím a
prožívám. Proto mají moje písničky zacyklený, minimalistický podklad - můžu si
nad ním zpívat co chci a netluče se s melodií. Proto jsou na koncertech písničky
vždycky trochu jiné, nedodržuju přesně frázování.

Vyrůstala jste mezi lidmi od divadla, disidenty, umělci... Jak vás to
ovlivnilo?
Bylo to zvláštní a zajímavé dětství. Moje ruská větev je zatížená hodně bolavými
věcmi, a pokud jde o disidentský život, ten nebyl tak zoufalý, jak by se mohlo
zdát. Naopak mě pozitivně ovlivnil. Slavnosti na Hrádečku, to pro mě byla
nádhera. Olga Havlová byla úžasná, dělávala ohromná sezení, kdy nám dětem
promítala různé filmy - West Side Story, Hvězdné války, Rambo a podobně. Brala
nás na různé nákupy se svou neteří. Byla to ohromně charismatická paní. Já si
třeba pamatuju, když nám dětem u nich ve světnici pustila Karla Kryla a sama k
němu tančila. To byl zážitek! Říkala nám prckům, že to je "největší básník a
úžasný písničkář, to poslouchejte". Mám na ni nádherné vzpomínky. V dokumentu,
který o ní teď běžel v televizi vyzněla spíš jako tvrdá ženská, ona ale taková
nebyla. Kolem listopadu 1989, když jsem byla na konzervatoři ve stávkovém
výboru, nosila jsem tam různá prohlášení, která psal můj muž, a Olga si je vždy
předem přečetla a pak řekla, že je můžeme vylepit. Možná kdybych byla normální
holka v normální rodině, asi by bylo všechno jinak. Určitě mě tahle zkušenost
posunula někam hodně jinam.

Josef Rauvolf